Říká vám něco televizní estráda „Možná přijde i kouzelník“? Pochází z období socialismu a je považována za jeden z nejúspěšnějších zábavných pořadů té doby. Zabavit publikum tak, aby se nenudilo, nebylo snadné, ostatně není to jednoduché ani dnes, a právě proto každý, kdo si to dobře uvědomuje, obdivuje kouzelníky, kteří se vymknuli odcizující digitalizované době a udržují ve společnosti tradici vysloveně zemitou, plnou osobní energie, empatie a neotřelé zábavy.
Jestliže pozvete kouzelníka jako zábavu na večírek, můžete počítat s tím, že se veškerá pozornost soustředí na jeho ruce, a to je to zásadní, oč tu vlastně jde – kouzelníci totiž umí publikum sbližovat podobně, jako to dovedou kuchaři, když na prostřený stůl roznáší vybrané pochutiny. Proto jsou také kouzelníci a kuchaři zváni na každou větší slavnost, aby celé akci dodali pravou nefalšovanou lidskost.
Tímto vám chceme naznačit, že mnohým z nás schází osobní kontakt – pohlazení, podání ruky, přátelské objetí a podobná gesta, a že nám nestačí jen odeslat e-mail nebo někomu zavolat. Mobilní komunikace usnadňují život ve smyslu rychlosti šíření informací, ale nedokážou nahradit člověka – jeho jedinečnou osobnost a vyzařovanou energii z jeho nitra.
Važme si kouzelníků, kteří nám neustále naznačují, abychom se stýkali více osobně, abychom udržovali vzájemnou pospolitost a tím pádem i dobré mezilidské vztahy. Čím více se budou lidé bavit, čím více budou slavit, tím méně bude mezi nimi závisti, nevraživosti, sobectví a zlosti. Nekažme si život těmito negativními vlastnostmi, užívejme života tak, jak to například vyjádřil ve své nestárnoucí skladbě, v jednom z hitů osmdesátých let, Ryan Paris. Uvítejte vašeho kouzelníka podmanivými tóny Dolce Vita, možná, že právě vy jste na tento hudební skvost tančili na jedné z pátečních diskoték.